Poúrazová péče v ČR je nedostačující!

Při autonehodách se každý rok zmrzačí stovky lidí. Vmžiku se jim převrátí život – jsou nemohoucí, mnohdy odkázáni na pomoc druhých. Jenže poúrazová péče, která je pro návrat pacienta do normálního života klíčová, leckde pokulhává a čekací lhůty na rehabilitačních klinikách jdou do měsíců.
O tom, jak fatálně změní život autonehoda, vypráví bývalý řidič rychlé záchranné služby, pan Martin (47) z Moravskoslezského kraje, jenž si nepřál zveřejnit celou identitu. Se záchrankou jezdil devatenáct let. Před dvěma lety v létě jel pod majákem se zapnutou sirénou k vážně popálenému muži. Předjížděl jiné auto, jenže to najednou odbočilo vlevo a sanitku to vymrštilo na betonový sloup.
Pro těžce zraněného Martina a jeho vážně poraněnou kolegyni musel tehdy do Rýmařova přiletět vrtulník. Pan Martin utrpěl těžká poranění v oblasti pánve a nohou, akutně ho operovali. Dýchal jen díky přístrojům.
Projekt Poúrazová péče, který podporují významné rehabilitační kliniky, vznikl letos v reakci na potřebu věnovat více pozornosti lidem, jako je pan Martin. Přináší čísla v souvislostech, další zpovědi pacientů, ale také svědectví zdravotnického personálu o tom, jak důležitá je pro návrat do normálního života rehabilitace bez otálení, bez čekacích lhůt.
V okamžiku ji totiž může potřebovat kdokoliv z nás. Vždyť jen loni po nehodách utrpělo těžké zranění přes 2500 lidí a dalších 24 500 se dostávalo z lehkého zranění.
Dnes je v invalidním důchodu a bohužel stále musí bojovat za to, co většina z nás vůbec neřeší.

Špičková pracoviště zaměřená na rehabilitaci pohybového a nervového systému jsou také Kladruby a pražské Malvazinky. Oba ústavy se zapojily do projektu Poúrazová péče. „Největší problém rehabilitační péče u nás je ve včasnosti,“ potvrzuje Iveta Hrubcová, primářka z Rehabilitačního ústavu Kladruby.
V Česku zkrátka není tolik odborných pracovišť, aby dokázala naplnit potřebu všech klientů.
Podle zdejších specialistů je problém také v tom, že někteří lékaři z urgentní medicíny člověku sice zachrání život, ale pak už se věnují dalším na životě ohroženým pacientům a neuvědomí si, že je třeba zmrzačeného člověka „poslat“ dále na kvalitní rehabilitaci.
Další potíž je ta, že kapacit je málo, a tak dostat místo na klinice a být zapsán na procedurách bývá o štěstí i osobních kontaktech. Když rehabilitace nezačne neprodleně, ze zraněného se může stát ležák či zdeptaný člověk na vozíku.

Další věc je, že fyzioterapeuti a zdravotně-rehabilitační maséři mají na většině klinik výplaty na úrovni pokladních v supermarketu, a tak na mnoha pracovištích panuje u masérů a fyzioterapeutů značná fluktuace. O tom se ale nahlas nemluví, aby kliniky nepřišly o reputaci.

Na vodoléčbě mají maséři kolem dvanácti patnácti tisíc. I když je to odborná práce s pacienty, platy mají na úrovni manipulantů v prádelně. Fyzioterapeutům a masérům se tak jen těžko věří, že o tolik rostou výplaty v Česku, jak se uvádí.

Přitom podle studií je právě tohle práce, kterou v budoucnu ani roboti nenahradí. I když i s robotickými zařízeními za více než tři desítky miliónů korun třeba v Kladrubech pracují, bez zkušenosti, pozornosti k danému zranění a citu terapeuta se žádná rehabilitace neobejde.

To, že se poúrazové péči na celorepublikové úrovni věnuje nedostatečná pozornost, nepřímo dosvědčuje i fakt, že ministerstvo zdravotnictví ani Úřad vlády nevědí, kolik vlastně léčba, rehabilitace a případně sociální podpora jednoho těžce zraněného po nehodě stojí. A že to nebude málo, naznačuje i odhad, že každý třetí Čech (39 procent) se již někdy stal přímým účastníkem dopravní nehody, 14 procent z nich bylo při nich zraněno. Vyplynulo to z průzkumu pojišťovny Generali.